Průvodkyně Indonésie, Srí Lanka, Madeira, Evropa
„Teď jsem TADY.“ říkám si pokaždé, když mě život zavede na místo, které mě magicky přitáhlo jakoukoliv cestou: na fotce, ve filmu, v něčím vyprávění. Nasávám do sebesílu toho okamžiku a ukládám si ho do srdce na „horší časy.“ Těsně vedle věty cizince-cestovatele, kterého jsem jednou s přáteli potkala na sklonku podzimu v budějovické hospůdce: „Odjíždím. Jsem jako pták, putuji kolem Země za sluncem.“
Ráda jedu kamkoliv, kde jsem ještě nebyla, ale nejen díky své kulturní a přírodní kráse a mírumilovné filozofii mi učarovala jihovýchodné Asie. Má u mě silné konkurenty v podobě zemí Latinské Ameriky, pohody Středomoří i v divočině rovníkové Afriky, ale pro mě má něco víc, skrytý bonus, něco jako kouzlo.
Na vysoké škole jsme s přáteli - se spacáky a ešusy - v rámci Klubu cestovatelů brázdili Evropu Karosami a jednoznačně tíhli k teplým krajům. Na poli cestovního ruchu jsem i po studiích prožila mnoho dobrodružných let, často okořeněných nečekanými situacemi, řešenými za chodu a „na koleni.“ Cesty nás samy učily. A učí pořád…
Obzvlášť v zemích „gumového času“, ke kterým Indonésie rozhodně patří: naše evropská očekávání a zakořeněný pocit kontroly - to je tu konfrontováno s barevnou paletou neotřesitelných odlišností. A dřív nebo později tahle nárazníková zóna roztává nejen na tropickém slunci, ale i pod širokými asijskými úsměvy. Ať chceme, nebo ne. A to mě baví…
Při studiu dějin umění by mě tehdy nenapadlo, že se za nějaký čas - po „odskočení si“ několikrát na nějakou dobu do školství - po rocích obdivu k různým architektonickým klenotům světa přímo tam, kde stojí - budu brodit sumaterskou džunglí mezi orangutany, klást květinové obětiny na milovaném Bali, sápat se v noci na sopky, nebo dobrovolničit čtvrt roku v Tanzánii. Ale stalo se. A jsem za tyto a podobné zkušenosti velmi vděčná. Protože na cestování si nejvíc cením toho, že nám posouvá vnitřní hranice: že kromě exotických zážitků přináší nadhled, větší toleranci, pokoru a pochopení – sebe, i těch ostatních. A toho, že přes všechny vnější rozdíly jsme ze stejného Zdroje. A také že na pocitu „teď jsem tady“ je důležité prožívat to TEĎ.
