23.8.2021 - Jakub Hutera
Cukrové lebky, květiny, ozdobené ulice, všudypřítomná hudba i tanec a hlavně spousta jídla a pití – kdo by si pomyslel, že takhle bude někde na světě vypadat svátek, který my ve střední Evropě lidově nazýváme „Dušičky“? Mexiko je okázalými fiestami pověstně charakteristické po celý rok, ovšem to, že zrovna tento den, pro nás vyvolávající spíš pochmurné asociace prodlužujících se nocí a přicházející zimy, promění ulice i domácnosti v tu nejvelkolepější oslavu v roce, to mnoha lidem připadá zvláštní stejně jako zajímavé.
Pozoruhodné na tomto emblematickém mexickém svátku je už jenom to, že se evidentně jedná o evropský import z dob španělské koloniální nadvlády. Vychází z katolického liturgického kalendáře, kdy se 1. 11. slaví Den všech svatých a den poté Památka všech věrných zemřelých. Samotné kořeny tohoto svátku jsou nicméně pohanského původu – prakticky ve všech předkřesťanských kulturách světa nalezneme nějaké ritualizované způsoby obcování se světem zemřelých – což je možná i jedním z důvodů, proč se tak snadno enkulturoval do indiánského prostředí Nového Španělska, jak se území dnešního Mexika v koloniální době nazývalo. Zde se tzv. Día de los Muertos (Den mrtvých) opravdu setkal s téměř přirozenou a neskutečně tvůrčí recepcí, která jakoby kdysi pokřesťanštěnému evropskému svátku chtěla navrátit jeho někdejší předkřesťanský svéráz. A tak během několika století procesu kulturního míšení místních domorodých tradic a zvyků s vlivy španělského barokního katolicismu postupně vzniklo nepřeberné množství jeho lokálních variací, kterých je přesně tolik, kolik je v Mexiku regionů, obcí a vlastních domorodých etnik. Až teprve v období po mexické revoluci a s nástupem modernity a centralistických nacionálních tendencí se tento poněkud nesourodý a rozmanitý soubor místních způsobů oslav začal vnímat jako cosi identického - jako jeden ze symbolů mexické národní identity. To mu nakonec zajistilo nezpochybnitelnou prestiž a mezinárodní věhlas, který v roce 2008 podpořilo i rozhodnutí UNESCO prohlásit Día de los Muertos za kulturní nemateriální dědictví lidstva.
Když se ale každý rok vypravíme do jiného státu Mexické federace a zažijeme oslavu tohoto „národního svátku“ v několika různých regionech, nepřestaneme žasnout nad tím, v jaké rozmanitosti se jednotlivé prvky, samotná pojetí symbolů a vlastní projevy původního duchovního rozměru stále demonstrují. Na poloostrově Yucatán, který patří k mým nejoblíbenějším částem Mexika, je tento svátek známý pod svým mayským názvem Janal Pixan (vyslov: hanal pišan) – což doslova znamená „pokrm duší“. A jak již název naznačuje, jeho podstatou je vystrojení hostiny pro duše zesnulých příbuzných! Jedná se o starobylý kulturní koncept, který je etnograficky zdokumentován v celé řadě kultur světa a je historicky doložen i v kultuře našich slovanských předků! Pro předkolumbovské Maye, stejně jako pro všechna další indiánská společenství, která jsem kdy poznal trochu víc zblízka, vztah k předkům sehrává významnou roli v obecném vnímání času i v pojetí života člověka ve vztahu k němu. A v případě Mayů na Yucatánu se tento vztah projevoval již v tradičním způsobu pohřbívání - pochovávali totiž své zemřelé přímo pod svým obydlím, tedy pod „podlahou“ svých oválných bambusových domků. Mayský koncept z klasických dob o posmrtném putování duší skrze kosmický strom ceiba od nejnižších sfér podsvětí až do takzvaného třináctého nebe byl sice rozšířen i v postklasickém období na Yucatánském poloostrově, na lidové úrovni však dominovala představa, že s dušemi zemřelých předků lze udržovat bezprostřední komunikaci. A tak bylo běžnou praxí stavět svým předkům a zemřelým dřevěné oltáře, na které jim i během všedních dnů v roce byly přinášeny různé drobné obětiny a dárky. Skrze každodenní malé rituály plné okuřovadel a symbolických gest předkoloniální Mayové zkrátka udržovali ze svými zemřelými příbuznými neustálý kontakt. V průběhu španělské koloniální nadvlády se však celá řada původních náboženských tradic proměnila, buďto pod tlakem misionářů nebo v přirozeném procesu přejímání nových kulturních podnětů; a tak se postupně pohřbívání zemřelých koncetrovalo na obecní hřbitov (v Mexiku nazývaný „panteon“) a rituální obcování s drahými zemřelými se vměstnalo do jediného měsíce v roce.
Ano, měsíce! Na Yucatánu se sice vrchol svátku pohybuje kolem oficiálního data prvních listopadových dní stejně jako v ostatních částech Mexika a celém zbytku katolického světa, jeho význam i praktický obsah jej nicméně nedovoluje zredukovat na pouhé dva dny! Přípravy s ním spojené jsou totiž stejně důležité jako svátek sám; zrovna tak jako jeho důstojné zakončení a vstřebání jeho energie ve smyslu intenzivnějšího a uvolněnějšího trávení času s širší rodinou a přáteli, které se v obecném společenském nalazení obvykle protáhne na několik následujících týdnů po vlastním svátku. Jestli někoho napadne, že tohle v mnohém připomíná naše vánoce, pak zcela jistě ano! Ovšem s tím rozdílem, že je zde prožitek pospolitosti rozšířen právě o tu klíčovou dimenzi, kterou v našem převážně sekulárním pojetí vánoc jen těžko nalezneme – a sice o setkání s těmi, kteří již součástí našeho fyzického světa nejsou.
Kolem této ústřední dimenze se zde vlastně točí úplně všechno – včetně toho, co připománá náš předvánoční úklid. Žádná domácnost na Yucatánu nebude během roku nikdy tak nablýskaná a vypulírovaná jako na konci října! Navození slavnostní atmosféry zde však není jen důležité coby součást přípravy na četné rodinné a mezirodinné návštěvy – k těm dochází při příležitostech i jiných svátků v roce, kdy se to s úklidem zdaleka tak nepřehání. Zde se jedná především o projev úcty k těm, kteří tady s námi již běžně nejsou a jak se obecně má za to, důkladné vyčištění domácnosti od špíny a prachu zajistí vyčištění prostoru i od všech nežádoucích energií. Generální úklid není ale omezen jen na domácnosti. Uklízí se i ulice a náměstí měst; na venkově se lidé organizují a společně čistí kanály odpadních vod; veškerý veřejný prostor se zdobí květinami, slavnostními vlaječkami a nejrozmanitějšími projevy mexické lidové tvořivosti. A to všechno především proto, aby se lidé připravili na slavnostní setkání s realitou přesahující náš smrtelný život!
A jak již bylo řečeno – tohle slavnostní setkání je na Yucatánu definováno především obřadní hostinou. Ta je rozdělena do tří po sobě následujících dní. Den první hostiny připadá na 31. října a je věnován zemřelým dětem. Ta druhá následuje den poté a je věnována dospělým zemřelým příbuzným. A ta třetí 2. listopadu je věnována duším všech zemřelých obecně. Jak ale takováto hostina se zemřelými vypadá? To se na Yucatánu liší obec od obce, ale také rodina od rodiny, podle toho, jak moc je daná rodina či obec spojena s domorodými tradicemi.
V tom opravdu tradičním yucatánském pojetí souvisí s výstavbou oltářů! V některých rodinách a to zejména v městských oblastech, má tato jejich výstavba spíš symbolický charakter a v současnosti se jejich estetika dostává pod vliv obecných mexických zvyků jako jsou vystavené fotografie zesnulých příbuzných obklopené spoustou květin, svíček a různých obětin v podobě sladkostí či lahví s alkoholem. Zabrousíme-li ale do tradiční mayské domácnosti a to zejména na venkově, budeme svědky velmi intenzivní rituální praxe, v rámci které se z těchto oltářů stanou centra veškerého dění. Zde se setkání s předky a světem duší bere doslova a opravdu vážně, proto i podoba oněch oltářů představuje především místo, v rámci kterého k této hostině dojde.
V předkolumbovské době Mayové stavěli tyto oltáře z větví rostliny xk´olonché a vidlice ze stromu kivis; nesměli přitom použít nic jako hřeby, proto byla celá konstrukce svázána rostlinnými vlákny. V dnešní době se tento prastarý zvyk vidí už jen málokde a současná kostra tradičního oltářeního „stolu“ je praticky z čehokoli. Ta je překryta slavnostním ubrusem speciálně ušitém pro tento účel. Ubrus neboli mantel pro zemřelé dospělé je obvykle bílý či šedý, pro děti je většinou pestrobarevný. Ledaskde se ovšem zachovává původní zvyk překládat oláře banánovníkovými listy a dalšími přírodními materiály. Ubrus má symbolizovat nebe, což je zrovna zřejmý evropský prvek, neboť původní imaginace posmrtných sfér existence je v domorodé mayské kosmologii mnohem komplexnější – sestává ze třinácti nebeských sfér a devíti sfér podsvětí. Co je však na oltáři typicky mayské jsou jednotlivé obřadní elementy.
V prvé řadě zde nalezneme různé přírodní vonné esence a typické okuřovadlo z pryskyřice zvané copál, která má vyčistit prostředí od zlých energií a chránit před „infiltrací“ zlých duchů. Libé aroma má rovněž navodit příjemnou atmosféru, v rámci které se duše zesnulých budou během své návštěvy cítit dobře.
Dále jsou zde přítomny misky vyrobené z plodu stromu jícara, přičemž jedny jsou naplněny vodou a druhé solí. Představují jednak počátek a konec života, jsou ale také důležitým obřadním prvkem – věří se, že skrze přítomnost vody a soli se během tzv. obřadu vzývání duše zemřelých zpřítomní. Na konci svátku se obsah obou misek smíchá a obřadně vylije pod stromem ceiba či nějakým jiným stromem spojeným s místní kosmologií, čímž se zajistí, aby se duše bez komplikací dostaly zpět do patřičných sfér svého posmrtného života a nezaseknuly se ve světě živých.
Nechybí zde ani další hliněné či keramické nádoby, většinou krásně zdobené v lidovém mexickém stylu, s nejrůznějšími obětinami v podobě drobných dárků či sladkostí a stejně jako do yucatánských měst, se i pomalu i na venkov dostává celomexický zvyk vystavovat fotografie zemřelých. Dalším výrazem kulturního synkretismu jsou kříže, které ačkoli často představují přímo křesťanské krucifixy, pro Maye jsou již od předkolumbovských dob především symbolem kosmického stromu ceiba – tedy stromu, který v mayské kosmologii propojuje všechny sféry existence, v podstatě náš pozemský život s životem předsmrtným i posmrtným.
Ovšem to hlavní, kvůli čemu se na Yucatánu tyto oltáře staví, je právě obřadní pokrm, skrze který se setkání a jakési mystické propojení s dušemi zemřelých uskuteční. A je pochopitelné, že takovýmto jídlem rozhodně nemůže být cokoliv! Má-li se s dušemi zemřelých pojíst, je třeba, aby se jednalo o jídlo, které takové duše budou schopné pozřít! Proto je zásadní nejen volba ingrediencí, nýbrž i způsob přípravy. Na Yucatánu se jedná o speciální recept zvaný pib (v mayštině znamenající doslova „pohřbený“) někdy zvaný též mukbil pollo. Jedná se o slané koláče vyrobené z hustého kukuřičného těsta smíchaného s různými bylinami a kořením a plněné kuřecí směsí. Jsou zabalené do banánovníkového listu, svázané vláknem z agáve a pečené ve speciálně vyrobené peci, připravené výhradě pro tuto příležitost ve vykopané díře v zemi. V té se na ohni ze dřeva keře chukum rozpálí kameny, na něž se tyto koláče položí a zasypou hlínou do doby, než se tímto rituálním způsobem upečou.
Tento pokrm se pak primárně podává na oltářích, během čehož se v domácnosti všechno ztiší a počká se, než se přítomné duše zemřelých nasytí nabídnutou duchovní esencí tohoto rituálního pokrmu. Teprvné poté všechno propukne v jásot a pravou oslavu, v rámci které je po chvíli vážnosti namístě dát prostor spontánnímu veselí a radosti z toho, že je celá rodina pospolu, a to bez ohledu na časové hranice a vzdálenosti jednotlivých sfér kosmické existence.
Po skončení tohoto třídenního hodování se zpřítomnělými dušemi zemřelých příbuzných zaplaví ulice měst i venkova hudba i tanec, což v tomto kontextu účinně zahání případný smutek, který je s připomínkou zemřelých blízkých lidí zcela jistě spojen. Co mě jako Evropana 21. století na tomto svátku zaujalo nejvíce, je vlastně samotná skutečnost, že Mexičané skrze takto pojatý svátek onu tvrdou realitu smrti, tedy ten nejtemnější a nejbolestnější aspekt života, se kterým je pro lidi mé vlastní kultury – podle mého soudu – stále těžší se vyrovnat, z kolektivního a osobního vědomí nevytěsňují. V Hanal Pixan osobně vidím zdravý způsob, jak tuto skutečnost fyzického konce, před kterou jednoho dne bude každý z nás smrtelných bytostí postaven, zdravým způsobem integrovat do svého vědomí, do žebříčku svých hodnot a priorit a do vnímání světa a samotného života obecně. Je projevem úcty k těm, kteří nás v této zkušenosti předešli a také jedinečnou příležitostí si alespoň jednou za rok připomenout časnost, vzácnost a skutečnou hodnotu i našeho vlastního vezdejšího pobytu.
