23.8.2021 - Jakub Hutera
„Nádherné, magické, tajemné, osvěžující, fascinující“ ... Těmito a podobnými přívlastky většinou Evropané, kterým se podaří v životě zavítat na mexický poloostrov Yucatán, hodnotí krasová jezera a jezírka, které domorodí Mayové nazvali – ts´ono´ot – a pro které se v obecné mluvě vžil hispanizovaný název cenotes. Úžas nad těmito kouzelnými projevy přírody je téměř vždy provázen osvěžením, kterému v tropickém klimatu málokdo odolá, a samozřejmě obligátním cvakáním fotoaparátů, mobilů a tak dále. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že můžete strávit na Yucatánu jakkoli dlouhou dobu nebo se sem opakovaně vracet a přesto se jejich návštěva neomrzí.
Na celém poloostrově jsou jich totiž tisíce a každé z nich je jiné, originální a jedinečné! Některá jsou otevřená a typicky kruhovitého tvaru, jiná jsou pod převisem či v poloouzavřeném prostoru, většina se však nachází zcela pod zemí v jeskynních chodbách. Poloostrov Yucatán je prakticky celý protkán sítí těchto podzemních tunelů a chodeb, do kterých skrze vápencový povrch prosakuje jak dešťová voda, která zároveň působením na krasový masiv přispívá k formaci těchto jeskyň, v některých případech ale do nich z hlubin, a to zejména při pobřeží, prosakuje rovněž slaná voda z moře. A tak některé rozšířené a zatopené části tohoto podzemního prostoru nejenže vytváří unikátní mikroekosystémy s vlastní faunou (cenotes jsou domovem různých druhů mlžů, krevet, slepých ryb a úhořů), nýbrž představují faktický podzemní svět, který ledaskde ústí na povrch zemský, jinde přímo do útrob samotného moře! Geomorfologický charakter tohoto poloostrova prostě budí v člověku úžas!
Pokud se však během svých cest po Yucatánu zároveň setkáváte a bavíte i s místními lidmi, dostane vaše vnímání tohoto přírodního fenoménu ještě daší rozměr, který jde za hranici přirozené fascinace. I člověka odkojeného racionalistickou Evropou napadne, že pro zdejší obyvatele musela mít tato krasová jezírka posvátný charakter. Už jenom proto, že Yucatán je charakterizován naprostou absencí řek a povrchových vod jako takových – což je samo o sobě pozoruhodnou skutečností, vezmeme-li v potaz, že se tato oblast stala domovem jedné z nejvyspělejších zemědělských kultur předkolumbovské Ameriky. Pro domorodé obyvatele tohoto poloostrova tedy tato jezírka nepředstavovala pouze tajemná a esteticky působivá místa v krajině pokryté suchou tropickou buší. Byla především prakticky jediným zdrojem pitné vody – tedy zdrojem samotného života!
Jak zřejmě ledaskoho napadne, cenotes musela být spojována s kultem boha deště a úrody, se kterým se setkáme patrně ve všech archaických zemědělských kulturách. A taky že ano! Božstvo deště, vody, vláhy a tedy i úrody bylo pro yucatánské Maye skutečně klíčové – nazývalo se Chaac (čti Čák) a jakkoli bylo známo již z předchozího období mayských dějin, které mělo své epicentrum v deštných pralesích jižně od Yucatánu, teprve zde na tomto suchém poloostrově se jeho kult rozvinul do prakticky nového náboženského systému. Když totiž v 9. století došlo ke kolapsu mocných městských států v deštných pralesích v oblasti dnešní Guatemaly a mexického státu Chiapas a tím i konci klasického období mayských dějin, stal se poloostrov Yucatán alternativním prostorem nového počátku. Stal se jednak cílem mnoha migračních vln mayského obyvatelstva z vyčerpaných oblastí Peténské nížiny, ale také křižovatkou mnoha kulturních vlivů středního Mexika, v jehož semiaridních podmínkách se v předchozích staletích rovněž rozvinul významný kult boha deště, v tamějším jazyce nahuatl známý jako Tláloc. Prostředí poloostrova Yucatán ovšem k rozvinutí takovéhoto kultu vybízelo nejen svým vyzývavým charakterem pro zemědělství, ale zcela jistě jej inspirovalo přítomností oněch podivuhodných zdrojů vody, které v archaické mayské imaginaci vyvěrají přímo z temnot Xibalby – mayského podsvětí!
V oblasti Puucké pahorkatiny, kde již na počátku této postklasické doby mayských dějin rozkvetla města jako například Uxmal, Sayil či Labná, najdeme i v dnešních ruinách vyobrazení boha Chaaca na každém kroku. Je většinou zobrazován coby stařec s dlouhým vztyčeným nosem, s tělem pokrytým šupinami a antropomorfními prvky připomínajícími ještěra či obojživelníka. Že se však nejednalo pouze o mytologickou postavu, nýbrž o univerzalistické božstvo svědčí i jeho další zobrazení ve čtyřech podobách, z nichž každá reprezentuje jednu ze čtyřech světových stran – červený Chaac východu (Chac Xib Chaac), žlutý Chaac jihu (K´áan Xib Chaac), černý Chaac západu (Ek´ Xib Chaac) a bílý Chaac severu (Sac Xib Chaac). Toto božstvo bylo tedy vnímáno jako univerzální síla prostupující celý kosmos. Projevovalo se sice prostřednictvím hromu a blesku a skrze sezónní deště, svůj původ a sídlo mělo ovšem v temných hlubinách – tedy v samotných cenotes!
Podle představ předkolumbovských Mayů byla tedy tato krasová jezírka domovem tohoto božstva vody, vláhy a úrody či spíše jakousi spojnicí s jeho silami, na kterých záležel veškerý život! Proto těmto silám yucatánští Mayové podrobili veškerý prostor i čas. Harmonizace těchto na jednu stranu životodárných, na druhou stranu ale nevypočitatelných a bázeň vyvolávajících sil podsvětí se promítla do urbánního plánování, stejně jako do rituální cyklu zemědělského roku. Příkladem je věhlasné město Chichén Itzá, které bylo zbudováno v okolí tří cenotes, z nichž jedno známé pod jménem Xtoloc bylo zdrojem pitné a užitné vody zásobující město, dvě další sloužila ovšem zcela rituálním účelům. Jedno, které se obecně označuje jako Cenote Sagrado (Posvátné cenote), se nachází 300 metrů od Kukulkánovy pyramidy. V tomto se nalezlo nespočetné množství nejen obřadních nástrojů jako byly nádoby, sekery, jehly, sandály, sošky a další rituální předměty zdobené jedeitem, ale také kosti lidských obětí – mezi nimiž převažovaly děti od šesti do jedenácti let! Podobné nálezy vydaly archeologické výzkumy v druhém vzálenějším cenote Holtún. Tohle podzemní cenote je se zemí spojeno pouze malým otvorem v horní části, kolem kterého podle pokračujících výzkumů kdysi stál monumentální oltář a pravděpodobně i celá chrámová stavba. Zatím sice netušíme, jaký význam toto druhé cenote sehrávalo v obřadním životě Chichén Itzá; nicméně víme, že když ve dnech zdejšího zenitového cyklu 23. května a 19. července pozorovatel stojí na vrcholu Kukulkánovy pyramidy, pozoruje západ slunce v azimutu 292°30´, což koresponduje téměř přesně s linií, v nichž se nachází otvor do tohoto cenote. A taky víme, že v polední hodinu těchto dvou dní v roce sluneční světlo proniká vertikálně otvorem přímo na hladinu a nepadá po stěnách jeskyně jako po zbytek roku.
Celý tento náboženský systém postklasického období je obestřen nedostatkem informací a spoustou tajemství a záhad, neboť téměř všechny kodexy tohoto obodbí s hieroglyfickými texty dnes již převážně rozluštěného písma, byly během španělské kolonizace spáleny. Po španělské conquistě byla samozřejmě vyvinuta snaha původní praktiky vykořenit anebo je překrýt koloniálním katolicismem. Samotný kult boha Chaaca se však vyhladit nepodařilo, neboť tvoří v různých podobách neodmyslitelnou součást života současných mayských venkovanů dodnes. A tak se můžeme setkat pouhých 20 kilometrů od kdysi slavného Chichén Itzá ve vesnici Yaxuná s každoroční poutí k jednomu cenote skrytému hluboko v buši, k němuž je v ostatní dny v roce prakticky zapovězen přístup. Zde venkované rituálně naberou vodu, která slouží zcela výhradně několikadennímu obřadu k přivolání deště na počátku období setby. Explicitní kontinuitu těchto zemědělských obřadů spojených s kultem Chaaca nalezneme také v oblastech jihozápadně od Mayské riviéry, kolem města Felipe Carrillo Puerto. Jinde jsou tyto obřady překryty symbolikou lidového katolicismu – etnografové například identifikují faktický kult boha Chaaca pod svátkem svatého Tomáše apod. Jedno je nicméně zřejmé – dokud přetrvává tradiční subsisteční život na yucatánském venkově, bude přetrvávat i posvátná úcta k těmto unikátním místům spojeným s klíčovou životodárnou silou. A to nejen proto, že jsou mayští venkované na této síle existečně závislí, ale protože je spojení s ní i neodmyslitelnou součástí jejich pocitu existenciálního spojení se svým prostředím a celým kosmem.
Když jsem jednou takhle během své předloňské cesty zavítal se svými místními přáteli k jednomu nevelkému cenote poblíž městečka Izamal, seznámil jsem tam s jedním místním h´menem – což je na Yucatánu označení pro mayského obřadníka a léčitele zároveň. Mohl mít tak kolem padesáti let, představil se mi jako don Hernán a jak jsem se později dozvěděl, měl dokonce univerzitní vzdělání, což možná napomohlo i tomu, že se dokázal pobavit s člověkem z Evropy velmi nenuceně a otevřeně; rozhodně tedy způsobem, s jakým se cizinec v mayské vesnici běžně nesetká. Zaujalo ho, že se Evropan vypraví k cenote tak vzálenému od turistických tras a tak se vedle mě posadil a s očividným nadšením se rozvykládal.
Byl evidentně rád, že jsem si nepřišel jenom zaplavat. Říkal, že občas je u cenote třeba jen tak v klidu posedět - být a naslouchat. Že jsou to místa, která k člověku promlouvají, když v nich setrvá chvíli v tichu a klidu. „Zde si nejlépe uvědomíš svůj vlastní neklid, své starosti, své pudy!“, tvrdí mi don Hernán a šibalsky se zasměje. „A také to, jak tě ovládají“, dodal.
„Archeologové ti samozřejmě budou tvrdit, že naši předkové situovali boha Chaaca sem do cenotes, protože byli pověrčiví. Málokoho z těchto učených pánů ale napadne, že je to právě ten božský klid těchto míst, který ti zjeví tvůj vlastní vnitřní neklid!“, dodává a vypadá to, že se svým výkladem docela baví.
„Opravdu, Chaac je božstvo povstávající z podsvětí – Xibalby – to ale fakticky nespočívá v hlubinách těchto jezírek, ta podsvětí jen symbolizují a pomůžou ti jej poznat a proniknout do něj. To skutečné podsvětí spočívá především v tvém nezvládnutém pudovém já!“ Chvíli se jakoby zamyšleně koukal na můj překvapený výraz a pokračoval:
„Když se ale podíváš na to, jak jej naši předkové znázorňovali, zjistíš, že má většinou dlouhý nos mířící k výšinám – tím tě vyzývá k pozvednutí dechu k vyšším sférám života. Mívá v ruce sekeru, která symbolizuje moc nad všemi těmito silami podsvětí – nad tvým nevědomím, nad všemi vytěsněnými bolesti a traumaty života. Když se tedy naučíš těmto silám vládnout, správně kanalizovat všechny životní zkušenosti a energie, podaří se ti eliminovat i všechny nežádoucí psychologické efekty a tvůj život tak dostane opravdovou hloubku a klid – stejně jako tohle cenote.“
V tomto tedy podle tohoto h´mena spočívalo ono spojení Chaaca se cenote! Podle jeho pojetí je tedy toto vodní božstvo jakousi kosmickou silou, kterou člověk může nalézt přímo v sobě, pokud se rozhodne proniknout do hlubin svých problémů a postavit se jim čelem!
Turisté přicházející z Evropy a Severní Ameriky si podle něj všímají jen vnější krásy těchto jezírek, ale ignorují jejich skutečnou moc – tedy především moc nastavit zrcadlo našemu životu a odhalit naši vlastní vnitřní transformační sílu. Snažil se mi vysvětlit, že kdyby se turisté v těchto jezírkách koupali s vědomou intencí pracovat s hlubinami vlastního podsvětí, zakusili by i skutečnou sílu tohoto vodního božstva!
Podobně jej znepokojoval způsob, kterým zahraniční turisté navštěvují ruiny starých měst, které se v blízkosti cenotes nachází. „Fotí se ze všech stran před pyramidami a chrámy našich předků a vůbec jim nedochází, že se nachází v centrech někdejšího intenzivního náboženského života s rozpracovanou kosmologií a komplexní filosofií života, která by jim přitom mohla tolik pomoci pochopit spoustu věcí, se kterými se v naší zemi setkávají.“
Musím se přiznat, že i mě coby antropologa, takovýto výklad dost překvapil.
Tento chlapík tedy přisuzoval cenotes i takto ezoterický význam. Ten samozřejmě neosloví každého návštěvníka yucatánského poloostrova. Říkám si však, že schopnost a ochota naslouchat a trochu víc přemýšlet nad propojením přírodních jevů s chováním, myšlením a cítěním lidských společenství, která danou zemi obývala po staletí ne-li tisíciletí, rozhodně dokáže v člověku otevřít nový smysl pro vnímání reality, se kterou se na svých cestách setkává. Každý si z takovéhoto rozjímání zřejmě odnese trochu něco jiného. V případě yucatánských cenotes se ale minimálně všichni shodnou na tom, že jejich respektuplná návštěva promění v člověku pohled na jeden z nejzákladnějších živlů a zdrojů života na této Zemi – tedy pohled na vodu! ... Ať už ve smyslu její nesamozřejmosti, vzácnosti, drahocennosti, anebo ve smyslu její očistné, osvěžující a transformační síly, jejíž faktický existenční význam, stejně jako její symbologická inspirace v lidské kultuře, se patrně nikdy nevyčerpá.
