30.6.2021, Majka Dubová
Na Bali žiji sedmým rokem. Velice dobře si uvědomuji, jak rozdílné chápání smrti máme my „zápaďáci“ v porovnání s místními obyvateli. A přesto byl včerejší zážitek mým nejsilnějším za celý můj dosavadní pobyt zde. Zúčastnila jsem se hromadné kremace v naší vesnici. Byla jsem dojatá a hluboce se mnou celá ceremonie zatřásla.
Ngaben, neboli kremace, je ceremonie, která je nejdůležitější ceremonií v životě každého Balijce. Účelem je zbavení se všeho, co zemřelého váže se zemí a má osvobodit jeho duši, aby mohla vstoupit do horní říše, kde může čekat na své znovuzrození nebo osvobození z cyklů znovuzrození.
Kromě toho, že je ceremonie důležitá, patří také k nejdražším. Proto se dělají, v případě, že rodina nemá dostatek finančních prostředků na samostatnou kremaci, společné ceremonie jednou za rok nebo za několik let v závislosi na velikosti vesnice nebo města.
A tato ceremonie proběhla včera v naší vesnici Pejeng Panglan, kde se celá vesnice loučila se 30ti zemřelými. Jedná se o dlouhý a komplikovaný obřad. V brzkých ranních hodinách se exhumují těla a omývají ostatky. Ty se zabalí obřadně do sarongů a společně s obětinami a speciálními symboly zemřelých vystaví vedle pohřebiště. Poté, velké procesí rodinných příslušníků, za doprovodu místní ceremoniální hudby na tradiční nástroje gamelang, donese ostatky a symboly k vystaveným ozdobeným rakvím. Ty se vyrábějí v jednoduchém provedení jako klasické rakve nebo mnohem honosnější ve tvaru koňů, býků a jiných symbolických zvířat, dle společenského statusu rodiny zemřelého.
Ukládání ostatků a dalších předmětů má speciální obřadné pořadí a probíhá v doprovodu místního kněžího. Jakmile jsou všechny ostatky uloženy do rakví, zapálí se a po jejich spálení se popel sebere a donese buď do moře, pokud je vesnice blízko oceánu. Nebo do řeky, která ostatky do moře donese také.
Celý den je zakončen společnými motlitbami za zemřelé i jejich potomky.
I tato ceremonie, stejně jako všechny ceremonie na Bali, byla komplikovaná, dlouhá a tak nějak samozřejmá. Vedle pohřebiště se usídlili trhovci s místními lahůdkami, zmrzlináři a stánkaři s nafukovacími balónky. Vše sem patří. Stejně, jako smrt patří k životu. Přirozeně a neoddiskutovatelně.
Ceremonii jsem sledovala jako pozorovatel, neměla jsem žádné blízké vazby s nikým ze zemřelých. Přesto mě velmi dojala tato poslední cesta v doprovodu všech blízkých příbuzných i sousedů. Cítitla jsem hluboký respekt a současně lehkost tohoto okamžiku. Přesto, že místní obyvatelé nedávají najevo své emoce a chápou zátěž svého smutku pro odcházející duši, byla atmosféra v momentu průvodu velmi dojemná a současně posvátná.
Uvědomila jsem si, že způsob našeho hektického života nám přináší obrovskou tíhu a strach ze smrti. Její blízkost nám ukazuje, jak důležité je žít život tak, abychom nelitovali. Nelitovali ztraceného času bez blízkosti našich milovaných a marnotratně stráveného života v honbě za materálními statky. Blízkost smrti nám ukazuje marnost hromadění, rozčilování a nerovnováhy. Blízkost smrti nám ukazuje posvátnost každého okamžiku žitého s radostí a láskou ke všem a všemu, co je kolem nás.
